To má svojí dlouhodobou zásadní příčinu, že ve státní správě se platí mnohem méně za stejnou kvalifikaci, proto schopní a kvalifikovaní lidé jdou raději do komerce třeba za dvojnásobný plat. Do státní správy pak zbývají většinou ti méně schopní nebo starší lidé před důchodem a spíše výjimečně jsou tam schopní „vlastenci“ se zájmem o věc, bez ohledu na plat. Další neméně významnou příčinou je velká míra byrokracie a přeregulace úřadů záplavou předpisů (včetně interních), které efektivně brání jakékoliv užitečné změně, byť by byla sebelepší.

Důsledkem je tristní stav (obvykle) nekompetentních úřadů, které jsou, kvůli své neznalosti problematiky (tj. hluboké analýzy problému, návrhu konceptu IT řešení a vývoje SW) a nekvalifikovanosti, v této oblasti zcela závislé na monopolu dodavatelů, jak správně popisuje p. Ryant ve svém článku.

Ještě poznámky k možnému dělení „pomocí řady navazujících samostatných zakázek“ : Zákon v tomto případě výslovně vyžaduje: „Je-li veřejná zakázka rozdělena na části, stanoví se předpokládaná hodnota podle součtu předpokládaných hodnot všech těchto částí bez ohledu na to, zda je veřejná zakázka zadávána a) v jednom nebo více zadávacích řízeních, ….“ (viz § 18). To znamená, že to je možné, ale rozhodně si neulehčíme byrokracii kolem VZ tím, že bychom jednotlivé dílčí zakázky vyhlašovali podle jednodušších pravidel, třeba jako VZ malého rozsahu (§ 27). Ale především by vůbec nedávalo smysl, aby další dílčí zakázku na vývoji téhož SW dělal pokaždé jiný dodavatel, k čemuž Zákon o zadávání veřejných zakázek obecně zadavatele nutí.